Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu

Homosexualita

Homosexualita

Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D.

Až v minulém století umožnil vědecký pokrok odborné zkoumání homosexuality jako jedné z variant sexuálního zaměření a sexuálního chování, tedy zkoumání homosexuality bez předsudků a ideologických omezení. První výzkumy tohoto druhu provedl začátkem století Němec Magnus Hirschfeld mezi studenty a mezi ocelářskými dělníky a o odhad procentuálního zastoupení osob homoeroticky orientovaných v obecné populaci se jako první pokusil ve 40. letech Američan Alfred Kinsey se svými spolupracovníky. Na základě rozhovoru s několika tisíci muži a ženami stanovil, že asi 4 % lidí je sexuálně zaměřeno exklusivně na osoby stejného po- hlaví, přičemž ale zkušenost s homosexuálním stykem jich má podstatně více. Vzorek obyvatelstva zkoumaného těmito badateli však nebyl reprezentativní (bylo v něm například zastoupeno příliš vysoké procento vězňů či psychiatrických pacientů) a pozdější výzkumy tyto odhady příliš nepotvrdily. Například podle českých výzkumů sexuálního chování obyvatelstva z let 1993 a 1998 se za homosexuály považuje či si svou orientací není jisto 2 % mužů a žen a o jedno procento více má jednu či opakovanou homosexuální zkušenost.


Postoje k homosexualitě

Postoje k homosexualitě se v různých historických obdobích a různých kulturách často výrazně liší. Ve Starém zákoně byl pohlavní styk muže s mužem trestán ukamenováním a tento negativní postoj k homoerotickým aktivitám přetrvává v křesťanství často i dodnes. Víme však, že kulturní ovzduší starověkého Říma či starých Helénů bylo k těmto projevům velmi tolerantní. I v pozdějších dobách nacházíme v kulturně antropologických srovnáních mnoho zajímavých rozdílů: v době, kdy byly názory tzv. civilizovaného světa na homosexualitu velmi restriktivní a odsuzující (jak tomu bylo například ve viktoriánské Anglii), patřil u tichomořských domorodců pohlavní styk mezi bojovníky a dospívajícími hochy k rituálním úkonům.

O do současné doby přetrvávajících transkulturálních rozdílech v pojetí homosexuálního sty- ku svědčí například zvyky kmene Kukuku z Nové Guineye, u kterého je povinně prováděna rituální relace dospělých mužů adolescentními a preadolescentními chlapci. Tímto způsobem, polykáním semene dospělých mužů, se symbolicky zvyšuje maskulinita a virilita dospívajících.

U nás je však podobné chování v obecném povědomí naopak spojováno s feminitou a je negací maskulinity (Herdt a Stoller, 1990). U kmene Bataků (Sumatra) jsou pro adolescentní chlapce homosexuální styky povinné, tabuizovány jsou však styky orální, zakázány jsou předmanželské heterosociální a později i mimomanželské sexuální kontakty.

Podle zahraničních výzkumů ovlivňuje postoje k sexuálním otázkám kromě kulturní tradice i mnoho faktorů sociodemografického charakteru. Mezi nejvýznamnější patří už zmíněné náboženské přesvědčení - vede k negativnějším postojům k homosexualitě, k antikoncepci i k předmanželským stykům, k restriktivnějšímu postoji k HIV pozitivním i umělému přerušení těhotenství (Sneddon a Kremer, 1992, Moatti et al., 1988, Marsiglio, 1993). Restriktivnější sexuální postoje vyjadřují dále lidé méně vzdělaní (Johnson et al., 1994, Casselman a Durharn, 1979) a starší (Johnson et al., 1994), sexuální konzervativismus souvisí i s konzervativismem politickým (Janus a Janus, 1993). Nejvýznamnější je však vliv pohlaví - téměř všichni autoři se přitom shodují v tom, že postoje mužů jsou vzhledem k sexuálním otázkám liberálnější než postoje žen (Janus a Janus, 1993, Johnson et al., 1994, Sneddon a Kremer, 1929).

Zajímavé přitom je zjištění, že právě v postoji k homosexualitě jsou - podobně jako v našem výzkumu (Weiss a Zvěřina, 1997) - naopak liberálnější ženy: podle Weisse et al. (1992)považovalo homosexualitu za přirozený projev lidské sexuality 27 % amerických studentek, ale jen 19 % jejich mužských protějšků, hostilnější postoje mužů zjišťují v této oblasti i reprezentativní výzkumy ve Francii (Spira et al., 1994), ve Velké Británii (Johnson et al., 1994), či v USA (Herek a Glunt, 1993, Britton, 1990).

Námi zjištěné výrazné ovlivnění postojů k homosexualitě jednotlivými sledovanými faktory odpovídá rovněž závěrům výzkumů provedených v USA a v západní Evropě. Pozitivní korelací mezi konzervativními a (či) homofobními postoji zjišťují například Sneddon a Kremer (1992) \r Irsku, Michael et. al. (1994), Marsiglio (1993) či Britton (1990) v USA, mezi vzděláním a mezi liberálnějšími postoji k homosexualitě Casselman a Durham (1979), Michael et al. 1994), Johnsonová et al. (1994), Jensen et al. (1988), Herek a Glunt (1993), Britton (1990), li- berá1ností a mladším věkem Michael et al. (1994), Johnsonová et. al. (1994), Herek (1984), Britton (1990) či velikostí místa bydliště (Britton, 1990). I Dle našich výsledků - a ve shodě se zahraničními autory - tedy zaujímají nejliberálnější postoje k homosexualitě mladí lidé z velkých měst nad 100 tisíc obyvatel, s nejméně středoškolským vzděláním a nevěřící, především ženy, naopak nejvíce homofobní jsou starší a méně vzdělaní katolíci z menších sídel, především pak muži.

Legislativa

Československo se už počátkem šedesátých let zařadilo dekriminalizací homosexuálního chování (netrestáním homosexuálních styků mezi dospělými osobami) mezi nejpokrokovější státy světa. I na základě úsilí sexuologů se to podařilo dříve než ve většině evropských zemí. Přetrvávající § 244 tr. z. však zůstával vůči homosexuálům diskriminační, a to především věkovou hranicí 18 let či zákazem styku za úplatu, kterou mohlo před zákonem být i pozvání na večeři. Až odstraněním tohoto znevýhodnění v roce 1990, kdy byl uvedený paragraf vypuštěn z trestního zákona, byly dány legální podmínky (spolu s možností svobodného zakládání spolků a organizací) pro faktické zrovnoprávnění homosexuální menšiny u nás. Tuto emancipaci před zákonem pak zvýraznila novelizace § 241, podle které definovalo nově možnost znásilnění i mezi osobami stejného pohlaví (podle staršího znění mohla být znásilněna pouze žena) a v budoucnu bude jistě dovršena i možností úředního svazku jednopohlavních párů.

O tom, že zrovnoprávnění homosexuálního chování s heterosexuálním z hlediska legislativního není zdaleka samozřejmostí, svědčí přetrvávání tradičních společenských (a následně i právních) norem i v jinak liberálních zemích. Důkazem je skutečnost, že ve 23 státech USA je pohlavní styk s osobou stejného pohlaví (nezávisle na věku) trestný dodnes. V Evropě je homosexuální styk i v současné době diskriminován například ve Velké Británii, kde je pro heterosexuální styk věková hranice určena na 16 let a pro styk homosexuální byla až nedávno snížena z 21 na 18 let - s odkazem na odborníky už dávno opuštěnou teorii vzniku homosexuality "svedením" a z ní vyplývající argumentací o nutné ochraně mladistvých. V zemích, kde bylo zavedené fundamentalistické islámské právo, patří mužský homosexuální styk dokonce mezi hrdelní zločiny a ještě relativně nedávno bylo po vítězství islámské revoluce v Iránu z tohoto důvodu popraveno mnoho mužů "provinivších" se tímto způsobem.

Současné trendy v oblasti medicíny, resp. v oblasti psychiatrické diagnostiky, přitom podporují emancipační tendence gayů a lesbiček. Ze seznamu psychických (sexuálních) poruch byla v posledních klasifikacích duševních nemocí (DSM IV a MKN 10) homosexualita vyškrtnuta, a to při plném vědomí politických souvislostí tohoto kroku. Neexistuje totiž žádný důkaz, že by homosexuální orientace byla spojena s jakoukoli psychiatrickou patologií, současně však její zařazení mezi poruchy umožňovalo v minulosti společenskou a právní diskriminaci homosexuálů (McConaghy, 1993).

Etiologie

Evoluční biologie však zatím neposkytuje ani vysvětlení přežívání genů homosexuality. Teoreticky by homosexuální orientace, která samozřejmě rovněž vylučuje či alespoň podstatně snižuje pravděpodobnost heterosexuálního sblížení a reprodukce, nemohla přetrvat tlak přirozeného výběru. V této oblasti se však badatelé pokoušejí o vysvětlení: pro evoluční význam homosexuality někteří autoři (například Dickeman, 1995, Weinrich, 1995) nacházejí odůvodnění například v tom, že gayové a lesbičky mohou přispět k reprodukčnímu zdaru blízkých pokrevních příbuzných, sourozenců, synovců a neteři (péčí o děti, získáváním zdrojů), a tím zajistit alespoň částečnou reprodukci i vlastních genů. Zproštění závazků péče o vlastní děti, mohli v primitivních společnostech dosahovat hierarchicky významných pozic a tak mohli svým příbuzným významně pomáhat.

Nadějné jsou i výzkumy sexuální orientace na chromozomální úrovni. Hamer a spol. (1993) identifikovali určitý gen na dlouhém ramínku X chromozomu, který pojmenovali Xq28, a jenž je podle názoru těchto badatelů zodpovědný alespoň za některé případy mužské homosexuality. Autoři prokázali spojitost mezi homosexualitou a polymorfními markety na Xq28 u 64 % ze čtyřiceti homosexuálních sourozeneckých dvojic. Přenos sexuální orientace se podle uvedených výzkumů tedy děje z matky na syna (přes X chromozom). Tento mechanismus by pak vysvětloval i skutečnost, že v jiném souboru uvedených autorů je u 114 gayů zjišťována vyšší incidence homosexuální orientace u strýců z matčiny strany, ale ne u jejich otců nebo u bratrů jejich otců. Tento výsledek byl potvrzen i výzkumem Hua a spol. (1995).

Při zkoumání hormonální podmíněnosti sexuální orientace se předpokládalo, že homosexuální muži mají nižší testosteron a lesbičky nižší estrogeny a vyšší testosteron než heterosexuálové (DeLamater a Hydeová, 1998). Nicméně poslední výzkumy mezi homosexuálními a heterosexuálními muži a ženami žádné rozdíly v hladinách testosteronu neprokázaly ani u mužů (Gooren a spol., 1990, Banks a Gartrell, 1995) a ani u žen (Banks a Gartrell, 1995, Dan- cey, 1990). Při zkoumání eventuálních rozdílů mezi heterosexuály a homosexuály v hladinách gonadotropinů zjistili dle Bankse a Gartrella (1995) pouze dvě ze sedmi provedených studií vyšší hladiny LH u gayů, zbytek žádné rozdíly neprokázal.

Hormonální teorie sexuální orientace jsou ale částečně potvrzovány experimenty na zvířatech. Brand a Slob (1991) ve svém výzkumu role perinatálních androgenů pro sexuální orientaci krysích samců v dospělosti prenatálně a perinatálně chemicky u pokusných zvířat blokovali aromatizaci testosteronu na estradiol. Následky tohoto zákroku na sexuální preferenci byly u dospělých samců signifikantní u neonatálně (perinatálně) ovlivněné skupiny - postpubertálně samci z této skupiny vykazovali nižší preferenční skóre pro estrální samičky než skupina samců ovlivněných prenatálně i než kontrolní skupina. Byli rovněž méně maskulinizováni (s nízkou ejakulační frekvencí) a více feminizováni. Dle autorů svědčí tyto výsledky o tom, že sexuální preference v dospělosti je u krysích samců podmíněna alespoň částečně hormonálně.

Model hormonální podmíněnosti homosexuální orientace u mužů vytvořili na základě experimentů s mateřským stresem u krys Doerner a spol. (1975). Vnější manipulace se stresem způsobeným averzivními podněty během určitého období těhotenství krysích samic vedly podle jištění těchto autorů ke změnám testikulární enzymatické aktivity u plodu, které měly za následek dočasný androgenový deficit. Ten pak vedl k anomáliím v postnatálním sexuálně dimorfním chování u jejich samčích potomků, podobným jako u uvedeného výzkumu Branda a Sloba, včetně demaskulinizace (například snížená iniciace při kopulaci) a feminizace (například lordóza) sexuálního chování. Reprodukční morfologické struktury těchto samečků přitom zůstaly neporušené.

Tento experimentální postup Doernera a jeho kolegů, pojmenovaný prenatální mateřský syndrom, vedl autory k domněnce, že matky homosexuálních mužů zažijí více prenatálního stresu než matky heterosexuálů. Teorii pak prokazovali na základě údajů, které svědčily o významně vyšších počtem homosexuálů mezi muži narozenými na území bývalé NDR během druhé světové války a v prvních poválečných letech (1941-1947), tedy v období, kdy se předpokládalo více vnějších stresujících událostí působících na těhotné ženy než v letech před válkou a po ní.

Doernerovy studie však byly následně kritizovány pro metodologické nedostatky - například pro nedostatečnou definici nezávislých (mateřský stres) i závislých (sexuální orientace) proměnných a pro ignorování alternativních možných vysvětlení (například neuvažovaly o možném vlivu absence otce ve výchově - ve válečných a poválečných letech byli otcové většinou na frontě nebo v zajetí a synové byli vychováváni pouze matkou).

O tom, že primární příčiny sexuální orientace nejsou psychologické nebo sociální, ale biologické, svědčí i výzkumy Lancharda Bogaerta (1997), který zjistil, že homosexuální muži mají více starších bratrů, ale nemají více starších sester a ani mladších sourozenců než heterosexuálové (tzv. efekt staršího bratra). K podobným závěrům ohledně počtu starších a mladších sourozenců přitom dospěli Lalumiére a spol. (1998) i u deviantů - u sexuálních agresorů heterosexuálních i homosexuálních pedofilů.  Podobně Raboch a Raboch (1999) u svého souboru 437 pedofilů zjistili, že ve srovnání s kontrolní skupinou sexuálně dysfunkčních mužů (N = 600) se pedofilové signifikantně častěji narodili v početných rodinách jako poslední ze tří a více dětí. Významně vyšší byl i věk matek a otců při jejich narození. K podobným výsledkům (vyšší pořadí mezi sourozenci a vyšší věk matek) dospěli autoři už předtím i při vyšetření delikventů homosexuálních (Raboch a Raboch, 1986).

Vysvětlením efektu staršího bratra by mohla být tzv. hypotéza mateřské imunosenzitivity, založená právě na hormonálních výzkumech MacCullocha a Waddingtona (1981) a Ellise a Amese (1987), podle kterých organismus matky v těhotenství v některých případech reaguje obrannou imunologickou reakcí na mužské pohlavní hormony (vylučované plodem). Tato imunitní reakce by v případě mužského zárodku mohla narušit organizační efekt androgenů a tím i sexuální diferenciaci mozku. Podle Gualtieriho a Hickse (1985) pak mateřskou imunitní reakci posiluje každý další zárodek mužského pohlaví, a tím se následně pří dalších těhotenstvích zvyšuje i pravděpodobnost narušení mozkového vývoje mužského plodu. Z tohoto předpokladu dle autorů plyne, že pokud je narušena maskulinizace závislá na imunitní reakci matky, mužští homosexuálové by se měli rodit jako další v pořadí bratrů, ne však v pořadí sester, přičemž tato pravděpodobnost by měla být zvyšována počtem předchozích těhotenství matky s plodem mužského pohlaví. V souladu s tímto předpokladem jsou už uvedená zjištění ohledně počtu starších bratrů u homosexuálních mužů.

Výzkumy mozkových odlišností pří určení sexuální orientace se zaměřily především na oblast jader hypotalamu. Swaab a Hofman (1990) například zjistili, že homosexuální muži mají větší nucleus supraopticus než muži heterosexuální, ačkoli toto jádro hypotalamu není pohlavně dimorfické. Při výzkumu pohlavně dimorfických jader této oblasti je neznámější výzkum LeVaye (1991). Tento autor zkoumal jádra předního hypotalamu INAH-1, INAH-2 a INAH-3. Zjistil, že jádro INAH-3 bylo větší u heterosexuálních žen než u heterosexuálních mužů a u homosexuálních mužů bylo podobně velké jako u heterosexuálních žen. U tří sousedních jader nebyly nalezeny rozdíly související s pohlavím nebo se sexuální orientací.

Závěry tohoto výzkumu však byly kritizovány především pro malé soubory probandů (19 homosexuálních a 16 heterosexuálních mužů, 6 heterosexuálních žen) a kvůli tomu, že u všech homosexuálních mužů, ale jenom u šesti mužů heterosexuálních a u jedné ženy byla příčina smrti AIDS (tato nemoc se přitom může projevit na velikosti mozkové hmoty) (DeLamater a Hydová,1998).

Nicméně i Elias a Valenta (1992) tvrdí, že jádra předního hypotalamu mají u homosexuálních mužů pouze asi poloviční neurální hustotu ve srovnání s muži heterosexuálními. Navíc u homosexuálů autoři uvádějí pozitivní hormonální reakci na jednorázové podání luteinizačního hormonu, která je někde mezi nízkou ženskou reakcí a zvýšenou reakcí u heterosexuálních mužů. Na základě svých výzkumů i přehledu dosavadních zjištění uzavírají, že právě anatomické rozdíly v jádrech předního hypotalamu jsou rozhodující pro sexuální orientaci u mužů. Tyto rozdíly mohou způsobovat alteraci v hormonálních reakcích a vést k více ženskému typu gonadotropní sekrece u homosexuálů.

Závěr

Všechny dosavadní poznatky svědčí o tom, že sexuální orientace je záležitostí vrozenou a ani homosexuálnímu zaměření se nelze "naučit" a nelze ho ani "vyléčiť&undefined;. Je prostě jednou z variací lidské sexuality.

Literatura u autora


K tématu homosexualita doporučujeme


Autor: Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D.
© 2001 - 2013 Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu | používáme phpRS