Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu

Moravský regionální kongres 2004

Vliv pornografie na delikventní chování mládeže

MUDr. Radim Uzel CSc.

Pokud sledujeme všechny argumenty pro a proti pornografii, vyvstává mezi nimi jeden argument, ve kterém stanovisko proti vítězí většinou na celé čáře. Tímto argumentem je vliv pornografie na děti a mládež. Právě v tomto věku se totiž formují budoucí základní sexuální životní postoje každého člověka a není tedy divu, že každé výchovné šlápnutí vedle může přinášet v budoucnu nedozírné následky. Existují různé výzkumné práce, které například dokáží vystopovat vznik sadomasochistických tendencí až do velmi raného věku, zejména z dětí nadměrně tělesně trestaných se mohou časem vyklubat sexuální násilníci, na druhé straně však u mnoha jiných sexuálních deviací se zase ani při největším úsilí nepodaří najít žádné výchovné zakolísání, žádnou chybu. Výchovné aspekty sexuálního vývoje v poslední době dostávají zřetelně aktuální prioritu zejména vzhledem k tak zvané „sexuální revoluci“.

Projevuje se to zejména výraznými obavami z předčasné erotizace mládeže v důsledku vlivu nových informačních kanálů a zdokonalování informačních technologií. Dnešní mládež dostává ve srovnání s předchozí generací mnohem více sexuálních informací, bohužel však také více desinformací. Mládež je dnes nesporně daleko více sexuálně angažovaná, na druhé straně však může být také v daleko větší míře vystavena pocitům viny a výčitek svědomí. Mladý člověk je tak dnes konfrontován, ve srovnání se svými rodiči nebo prarodiči, s mnohem větší psychickou zátěží v otázkách své sexuality. Je vystaven pochybnostem, ambivalencím a stresovým situacím, proti nimž bylo sexuální zrání jeho předků vpravdě procházkou růžovou zahradou.

Především bychom se měli pokusit revidovat zakořeněné stanovisko, že sexuální pocity a sexuální znalosti jsou pro mládež něčím nepatřičným a nezdravým. Pokud sledujeme vášnivé debaty týkající se této věci, slýcháme nejčastěji argument, že mládež není pro takové věci ještě „citově připravena“, že děti by vlastně neměly mít vůbec žádné sexuální informace.

Některé sexuologické výzkumy jdou dokonce ještě dále a zpochybňují samotné biologické tabu sexuálního kontaktu mezi dospělým a dítětem tím, že na tomto přísném zákazu se projevují spíše vlivy kulturní a politické, že jsou zkrátka deklarovány společností a dobrými mravy, nikoliv samotnou přírodou. Toto sdělení renomovaného sexuologa Toma O´Carrolla bylo asi příliš silnou kávou i pro organizátory XV. celosvětového sexuologického kongresu v Paříži v červnu 2001, takže autora za řečnický pult konference raději vůbec nepustili, jak se o tom ostatně zmiňuji v kapitole o cenzuře. Toto sdělení není samozřejmě možno chápat jako nějakou obhajobu pedofilie, stejně jako není obhajobou incestu skutečnost, že dobrovolný pohlavní styk mezi příbuznými v pokolení přímém je rovněž tabuizován pouze společensky, zatímco o biologických zábranách takového styku je možno úspěšně pochybovat.

Pochybnosti by se však v žádném případě neměly týkat zákazu sexuálních informací pro děti v důsledku jejich citové nevyzrálosti nebo nepřipravenosti. Toto stanovisko se jeví jako zářný příklad racionalizace a zdůvodnění ideologické slepoty. Vyplývá z jednoznačného názoru, že sexuální pocity jsou něčím „poskvrněným“, zatímco děti jsou „čisté“. Neměly by tedy být za žádnou cenu vystaveny nebezpečí zašpinění. Málokdo si uvědomí, že samotné ztotožnění sexuality s jakýmsi poskvrněním je důsledkem nepřirozeného vztahu naší kultury k sexualitě jako takové. Vzpomínám si, jak naším tiskem proběhla zpráva u příležitosti návštěvy katolického papeže na Slovensku a jak několik desítek slovenských snoubeneckých dvojic se vydalo k nohám Karla Wojtyly složit slib předmanželské „čistoty“. Tento slib pochopitelně neznamenal závazek, že budou udržovat v čistotě své pohlavní orgány, což by bylo jistě chvályhodné, ale pod slovem „čistota“ tito mladí lidé rozuměli sexuální abstinenci. Nebyla snad v tomto jejich stanovisku už obsažena idea budoucího „zašpinění“ souloží, byť s budoucím klerikálním požehnáním legitimním? Taková mládež, která již terminologicky anticipuje svůj budoucí pohlavní život jako „nečistotu“, bude s největší pravděpodobností doživotně sexuálně invalidní a, nebojím se říci,  nešťastná.

Stejně tedy z takových dětí, v nichž budeme už od nejútlejšího mládí vzbuzovat pocity viny při jakékoliv expozici sexuálního aktu, vychováme buď sexuální invalidy, nebo pokrytce. Děti totiž nejsou nikterak sexuálně nedotčené a bez jakéhokoliv zájmu.

Konečně je zapotřebí pojednat ještě o často diskutovaném tématu - možném negativním vlivu pornografie na děti, respektive nebezpečí jejich předčasné erotizace prostřednictvím eroticky explicitních materiálů. Není sporu o tom, že v dětství se vytvářejí základy sexuálních pocitů a postojů, které mohou vést k sexuálnímu zdraví nebo nemoci. Obecné mínění směřuje k odmítání nedospělé erotiky, při čemž se cudně připouští, že dnešní děti mají více sexuálních informací - ale také desinformací - a jsou sexuálnější než děti minulých desetiletí. Existuje názor, že je citově nezdravé, když mají děti sexuální znalosti, jsou prý na takové věc emočně nezralé, nepřísluší jim ani sexuální pocity. V důsledku toho je potlačována i normální a zdravá dětská zvídavost.

Idea, že k těmto jevům vede „přesexualizovaná“ společnost, je veskrze mylná. V přírodních kulturách, kde neexistuje žádná restrikce, jsou sexuální praktiky dětí běžné. Expozice sexuálních materiálů na to vliv nemá, ostatně to vidíme dokonce i u primátů, kteří pochopitelně žádnou pornografii nekonzumují. Emoční trauma utrpěné v dětství při sexuálním násilí je pochopitelně smutným faktem, trauma však není způsobeno sexem samotným, ale doprovodnými sociálními okolnostmi, zejména samotným násilím. Stejně traumatizující jsou historie dospělých, kteří čekají s první sexuální zkušeností až do svatby.

Celé nedorozumění je často způsobeno chybnými sociálními tradicemi. Vzpomeňme jen na tradovaný názor západní civilizace, že děti by neměly být chovány a chlácholeny když křičí. Dva gayové jdou po ulici a najednou jeden z nich zpozorní: "Proboha, můj starý hovoří s mým milencem!" "Propána," vyhrkne druhý gay, "chtěl jsem říct totéž." Často slýcháme: „Nechovejte ho, musí být nezávislý a pevný!“ Pravda je úplně opačná. Dítě nutně potřebuje pocit péče a jistoty. Jinak je právě bázlivé a závislé. Děti pochopitelně potřebují vedení a disciplinu zejména proti různým nástrahám moderního světa (např. drogy, násilí), ale pokud  jim bráníme v tak přirozené věci jako jsou sexuální projevy, následky mohou být tragické.

Mezi ostatními primáty je časná sexuální aktivita stejně jako každá jiná obecná hra, způsob jakési zkoušky na dospělou roli. Sexuální hry v dětství jsou podmínkou zdravých dospělých sexuálních rolí. John Money, pravděpodobně největší světová autorita v otázkách sexuálního zdraví mládeže, se ztotožňuje s názorem, že absence sexuálních pocitů, na které je člověk v mládí naprogramován, může vést k neadekvátním sexuálním reakcím v dospělosti. Snad o tom svědčí také fakt, že většina mužů odsouzených pro voyerismus, udává pozdější poučení o sexu, později v životě viděli ženský genitál a mají signifikantně méně mladších sester. Také exhibicionisti pocházejí většinou ze sexuálně puritánských rodin.

Všechno řečené se ovšem netýká zobrazování sexu deviantního. Prezentace materiálů zobrazující zdravý sex přispívá k vytváření sexuálního zdraví. Pornografické materiály ovšem zdaleka nemohou nahradit sexuální výchovu. Jestliže je pornografie jediným zdrojem sexuálního poučení, může to vést ke zkresleným představám.

Navzdory velkému významu sexuality v lidském životě mnohé společnosti udržují mládež v temnotách o ní. Pokud nějaké informace existují, jsou většinou záporné a emočně negativní. Učí o nebezpečí nemoci, obtěžování a zneužívání, nehovoří o sexuální radosti. Své sexuální potíže a strasti získané v důsledku své chybné výchovy pak rodiče přenášejí na své děti a celý cyklus se opakuje v bludném kruhu.

V poslední době se stále více začíná diskutovat o nebezpečí sexuálního zneužívání dětí. Jedno je jisté, že totiž pedofilové mají svou žeň hlavně mezi mládeží nepoučenou. Nejlepší prevencí sexuálního zneužití je pozitivní vztah k sexualitě, nikoliv ignorance a stud. Dokonce ani pedofilní materiály nejsou příčinou sexuálního zájmu o děti, stejně jako prohlížení materiálů homosexuálních nevede k homosexuální orientaci. Jediným nebezpečím je, že takové materiály mohou pedofilům signalizovat mylný postoj, mohou tak nabýt přesvědčení, že jejich chování je sociálně přijatelné. Dále zde pochopitelně existuje problematika zhotovování těchto materiálů. Tyto skutečnosti vedou právem k jejich zákazu, který pravděpodobně zůstane kodifikován v právním řádu většiny civilizovaných zemí.


Autor: MUDr. Radim Uzel CSc.
© 2001 - 2013 Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu | používáme phpRS