Dětství a kulturní evoluce aneb dejte mi jinou matku, já vám dám jiný svět (Augustinus)

Aleš Svoboda

Lloyd deMause

Jako politolog a psychoanalytik narozený v roce 1931 v USA zakládá deMause později Institut Psychohistorie. Metodou tohoto oboru je zkoumání historických událostí z psychologického aspektu, resp. z pohledu individuí, čímž pak vzniká konstrukce sociálních a politických dějin. DeMause se svým psychohistorickým pohledem zaměřuje na několik zdánlivě nesouvisejících sociálně-dějinných fenoménů, jako je např. výchova a zneužívání dětí, vztahy mezi rodiči a války, které se poté snaží uchopit výše zmíněným přístupem. Stěžejním mu ale není masové chování klasické sociologie, nýbrž chování jednotlivce a zejm. pak příčiny tohoto chování. V knize The Emotional Life of Nations z roku 2002 (německý překlad Das emotionale Leben der Nationen z roku 2005, z kterého text vychází) nabízí souhrn psychohistorických teorií a pohledů na vybrané a dle autora stěžejní aspekty světových dějin, resp. jejich příčin. Mnohé z jeho celoživotního díla je více než relevantní i pro sexuální výchovu a právě na tyto oblasti a teze psychohistorie se nyní zaměříme.

Společnost stojí na zneužívání dětí

DeMause postuluje dětství a (ne)zažitá traumata v této fázi života na nejvyšší místo v koloběhu lidských dějin. Péče o děti, jejich výchova jsou dle něj o to tristnější, čím starší, vzdálenější je ta která historická epocha, resp. tím více je pravděpodobnější, že bylo dítě týráno, zneužíváno, zabito, či zemřelo v raném věku. Zneužívání dětí sloužilo jako jakýsi rodinný ventil zachování společenské emocionální homeostáze. Docházelo k němu vždy, dochází k němu i dnes, pozorováno ale na časové přímce děje se tomu se sestupnou tendencí, co se rozsahu a intensity týče. V tomto případě je tedy dle deMause v podstatě nemožné, aby takto odrostlé děti nepáchaly později násilí (rozuměj jeho nejrůznější druhy) na lidech a především na svých dětech, aby se staly láskyplnými rodiči. Slovy deMause:“ Nikoli dějiny, ale traumata chtějí být opakována…Psychogenní historie je první sociální teorií, která postuluje lásku jako stěžejní element dějinných změn“ (deMause, 2005, 75). Protože jsou tedy vztahy a jejich kvalita v popředí, je zde člověk označován jako Homo relatens – „člověk vztahový.“

Mladiství vrazi a význam matek pro vznik násilí

"90 % z dotázaných mladistvých vrahů v zařízeních s vysokou ostrahou mělo jedno společné, a sice masivní emoční, fyzické nebo sexuální zneužívání ve svých rodinách.“ (deMause 2005, 113).[1] Vztah matky a dítěte, resp. emoční chlad či naopak vřelost výchovy, jsou dle deMause pro vznik násilí (ne nezbytně vraždy) stěžejní, resp. důležitější než role otce, jelikož tento se většinou podílí na nejrannější výchově mnohem menší mírou než matka čí vůbec. Druh, atmosféra vztahu matky a jejího dítěte v preverbální fázi se ukazuje jako persistentní, resp. i do dalších životních etap přetrvávající. „Matky dospělých násilných osob ohrožovaly rutinně své děti zabitím, zavržením, zanedbáváním, svazováním, bitím, sexuálním a emočním zneužíváním…Matky nejsou jen oběti, nýbrž i pachatelky.“ (deMause 2005, 116-117).

Testosteron není stěžejní pro vznik násilí u chlapců

testosteronu je do 10 let u dívek i chlapců přibližně stejná a u těch nejagresivnějších chlapců dokonce nižší. A ačkoliv tento hormon u adolescentních chlapců zaznamenává nárůst, nevykazují všichni chlapci vyšší agresi.“ (deMause 2005, 118).[2] Chlapci jsou ale fyzicky častěji a intenzivněji než dívky trestáni, jsou v rané fázi vývoje častěji sexuálně zneužíváni matkou, jsou častěji ignorováni, je s nimi méně verbálně i neverbálně komunikováno, za tytéž prohřešky jsou kluci svými vychovateli přísněji sankcionováni, resp. způsob jejich výchovy označuje deMause drezurou k násilí. I z tohoto pohledu se tedy nabízí jako nosná teorie majoritní role výchovy, a zejm. té mateřské, před vlivem hormonů.

Vztah matky a dcery je společensky stěžejní aneb když matky vychovávají budoucí matky

Podle deMause vykazují společnosti, jež matkám poskytují oporu a ideální podmínky pro jejich vztah s dcerou, v příštích generacích psychologické inovace a kulturní pokrok. Jako příklad uvádí tento politolog-psychoanalytik vývoj v Číně. Zde započalo mrzačení, resp. násilné zmenšování a deformace dívčích nohou před 10. století tohoto letopočtu. Tato možná největší tzv. Anti-Tochter-Kultur (volně přeloženo jako kultura jednající proti dcerám) vyústila v masové vyvražďování dívčích plodů, enormní násilí vůči dívkám při výchově, znásilňování a sexuální zotročování. A i z těchto dívek staly se jednoho matky, stamiliony matek jedné země. Od mrzačení chodidel upustila Čína ve 20. století, tedy v onom století, kdy došlo ke kulturní, politické a ekonomické (r)evoluci. Zda to byl stěžejní faktor, s jistotou tvrdit nemůžeme, co ale konstatovat lze, je že se takto traumatizované a zneužívané dívky s minimální pravděpodobností mohly jednou stát vyrovnanými a láskou hýřícími bytostmi a matkami. Jako další příklad uvádí deMause země, v nichž se dodnes praktikuje dívčí obřízka. Ani zde nelze mluvit o vyspělosti a stabilitě té které kultury. Jako opačný příklad jmenuje pak deMause Anglii. Zdejší matky údajně jako první ukončily epochu kojných, převzaly tento úkol do svých rukou a záhy prý objevily blahodárný vliv na dítě i sebe, když při kojení docházelo k mnoha taktilním kontaktům, k mazlení. Zanedlouho obdarovala pak Anglie svět rozkvětem vědy, demokracie a industrializace. DeMause pak uzavírá:“ Evoluce výchovy determinuje evoluci naší psyché a naší společnosti.“ (deMause 2005, 182)

Incest ve světě

a i jiné manipulace s dětskými genitáliemi se týkají mnoha světových kultur. Resp. dle Growing Up: Cross-Cultural Encyklopedia se incest NEvyskytuje v 87 kulturách! Jako silně incestní uvádí deMause kultury melanéské, polynéské, některé australské a především Novou Guineu. Zde je také praktikována obdoba starořecké pederastie poté, co chlapci ve svých dětských letech prožívali pravidelně incestní vztah s matkou. Tyto praktiky vykonávají tedy jak matky, tak i otcové. Byly pozorovány i případy, kdy se tak dělo nejen v psychicky dobrém rozpoložení dospělého, ale taky jako kanalizace stresu matek, kdy tato manipulace dětského genitálu matčinými prsty či ústy nabývala na rychlosti a intensitě, resp. vyústila v násilnou manipulaci s penisem či vulvou.

Chybějící otec do 18. stol.

postuluje, že skutečný patriarchát v pravém slova smyslu neexistuje a mluví namísto něj o gynarchii, tedy vládě žen, kdy je absolutní část výchovy a domácnosti v rukou ženského pohlaví. Mužovou doménou byla od pradávna politika, náboženství, finanční podpora rodiny a občasný sexuální kontakt s manželkou. Tato absence otce se začala měnit až v 18. století s příchodem nové rodinné formace a nových bytových podmínek. Výchova tak byla (je?) v absolutní většině historických epoch v rukou žen.

Traumatizovaná dcera – traumatizovaná matka

Dalším závěrem, ke kterému deMause na základě etnografických studií dochází je, že dívky měly historicky a interkulturně horší dětství, resp. společensko-rodinný status než chlapci. Byly více zneužívány a bylo jimi více opovrhováno. Šlo tedy o jiný aspekt traumatizovaného dětství než u chlapců, jichž se týkala zejm. velká míra, intenzita a jiná filosofie trestů. „Když se narodila dívka, plakaly dle Hebrejců i zdi. Japonci zase tradovali, že když se narodí dívka, má být ušlapána. Středověké muslimské kultury zase připravovaly hroby pro dívky vedle místa, kde matka rodila, aby do nich mohla být dívka ihned vhozena. Požehnány buďte dveře, kterými prochází mrtvá dcera, bylo zase oblíbeným italským příslovím.“ (deMause 2005, 216-217). Není bez zajímavosti, že se údajně zabíjení dětí vyskytovalo mezi bohatými vrstvami dokonce častěji než mezi chudými. Nedostatek zdrojů proto nemohl být oním impulsem, resp. infanticida byla v absolutní většině případů vědomým procesem. (deMause 2005, 223).[3] Před příchodem moderny bylo také stíhání za infanticidu méně časté. Mimochodem dle studie z roku 1995 tlučou matky své děti až 2x častěji než otcové. Minimálně polovina matek začne své děti tlouci během prvního roku života. (deMause, 2005, 239-240)[4]

Mateřský incest

incest byl pravděpodobně první formou vztahového chování. O matkách primátů existuje mnoho pozorování, kdy tyto kopulují se svými dětmi. Bonobo šimpanzi – nazývaní šampiony erotiky – manipulují a masturbují genitálie mladých jedinců kvůli redukci napětí.“ (deMause 2005, 251).[5] Studie u lidí se rozchází v tom, které pohlaví zneužívají matky více. Sexuální zneužívání matkou je značně subtilní a v nejnižších věkových kategoriích obětí v podstatě neprokazatelné. V Americe se přes 50 % 8- až 10letých dcer dotýká genitálií své matky. (deMause 2005, 252).[6] Incest jako výchovná metoda se dnes týká především Indie, arabského světa, Číny, Japonska a Thajska. Horká linka města Tokia mluví v 29 % případů o sexu klienta s matkou.[7] Čínští lékaři údajně nevědí nic o existenci panenské blány. Matky při koupání dcer tak silně třou vagínu zevnitř, až panenskou blánu poškodí. (deMause 2005, 253-254). Studie zabývající se lékaři od antiky až po modernu došla k závěru, že žádný z nich nebyl schopen identifikovat panenskou blánu u mladých dívek! (deMause 2005, 255).[8] Závěrem pak autor postuluje kosmopolitní rozšíření sexuálního zneužívání dětí. K tomuto závěru dochází ve svém článku The Universality of Incest, kde sesbíral mezinárodní studie k danému tématu. Již Maimonides se domníval, že: “Znásilnit dívku před 3. rokem života není důvodem k pohoršení, své panictví po 3. roce totiž znovu získá.“ (deMause 2005, 258).

Závěr

Jak jsme na začátku zmínili, je deMauseho optika netradiční, stejně jako jeho hypotézy. Jsem ale bytostně přesvědčen o tom, že si o to více zaslouží pozornosti. On sám předesílá, že se výchova v průběh dějin zlepšuje, je více emočně saturovaná a méně násilná, nazíráno globálně. I dnes jsou ovšem rozdíly mezi zeměmi obrovské. Naštěstí máme ale sexuální výchovu, v níž je láska, patřičné city a chování jednou ze stěžejních kategorií a pilířů.

Kontakt na autora:

Mgr. Aleš Svoboda, M. A.

Mittelstr. 36

32832 Augustdorf

nwo@centrum.cz

[1] Karr-Morse, R., Wiley, M.: Ghosts from the Nursey: Tracing the Roots of Violence. New York 1998, s. 119

[2] Ghiglieri, M.: The Dark Side of Man: Tracing the Origins of Male Violence, 1999, s. 5

[3] Johansson, R.: Centuries of Childhood/Centuries of Parenting, in: Journal of Family History 12 (1987): 358

[4] Sherven, J., Sniechowski, J.: Women Are Responsible, Too. Survivors of Female Incest Emerge 3 (1995): 5

[5] Bixler, R.: Do We/Should We Behave Like Animals? In: The Sexual Abuse of Childern, 1992, s. 94

[6] Rosenfeld, A.: Determining Contact between Parent and Child, in: Journal of American Academy of Child Psychiatry 25 (1986). 229

[7] Kitahara, M.: Childhood in Japanese Culture, s. 56

Kitahara, M.: Incest Japanese-Style, in: The Journal of Psychohistory 17 (1989): 446

[8] Sissa, G.: Greek Virginity, Cambridge 1990